Když jsem absolvoval jako malý kluk povinný plavecký kurz na základní škole, měl jsem z toho opravdové trauma. Kurz probíhal jako masová akce s mnoha dětmi a vůbec jsem se při něm necítil dobře, instruktoři se nám nevěnovali individuálně, což ostatně ani nebylo možné při takovém počtu dětí v bazénu. Připadal jsem si tu jako někde na přelidněném náměstí, kde se lidé navzájem překřikují a panuje tu chaos. Uplaval jsem tehdy sotva deset metrů, ačkoli jsem byl sportovně nadaný a poměrně zdatný cyklista a lyžař, ale plavec ze mě zkrátka žádný nebyl. Jak šel čas, toto trauma jsem si v sobě nesl až do doby, kdy jsem konečně začal získávat důvěru k vodní mase a zlepšil plaveckou techniku, takže jsem pak byl již dobrým plavcem, ale k takovému postupu vůbec nemuselo dojít, kdybych absolvoval v mládí individuální kurz plavání pro dospělé v Praze.
Velmi totiž záleží na přístupu odborníka a na jeho empatii, aby to nebyla „jatka“, ale spíše zábava, kdy klient získá v prostředí plaveckého bazénu jistotu a může o sobě prohlásit, že se plavat skutečně naučil. Dobrá znalost plavání se pak dá uplatnit nejen v bazénech, ale i v moři, v zatopené pískovně nebo třeba na vodácké výpravě. A možná vás také zaujme splouvání divoké vody, kde je výborná znalost plavání vyslovenou nutností k absolvování vodáckého tréninku v obtížných podmínkách slalomových kanálů nebo přírodních vodních rezervoárů.
Vodáky sice může chránit záchranná vesta, ale ta by měla být k dispozici pouze jako podpůrná berlička, nikoli náhrada za neschopnost naučit se dobře plavat. A někdy je dokonce nutné vestu odepnout a překážku podplavat, jinak by vás to mohlo stát život. Já osobně bych žádnému neplavci nedoporučil plavbu po řekách, i kdyby mělo jít o vysloveně klidnou hladinu a plavbu na relativně stabilní pramici nebo raftu. Znalost plavání zkrátka podle mého názoru k vodáctví patří.