Podívej se na Aničku!

 „Podívej se na Aničku! Má samé jedničky! Proč nejsi jako ona?!“
 Je Vám to povědomé? Podobnou větu v dětství slyšel snad každý z nás. Jak jste se cítili? Neschopně? Méněcenně? Některé děti to ale vnímali tak, že rodiče je nemají rádi a raději by měli Aničku. A pokud měli sourozence, cítili k tomu žárlivost. Mně byla předhazována sestřenice. Do školy šla s odkladem a neměla žádné poruchy učení. Jako dítěti s dysgrafií a dyskalkulií, které do školy nastoupilo bez odkladu, mi učení moc nešlo. U mě se onen pocit méněcennosti přetavil v touhu sestřenku porazit. Učit se líp, víc, častěji… I když jsem ale s úspěchem odmaturovala na první pokus, pořád byla lepší ona. Pochopila jsem, že rodiče se mě nejspíš snažili vybičovat k lepším výkonům, ale ty dobré už neuměli ocenit.
Milované dítě
Za zlé jim to nemám, vím, jací k nim byli jejich rodiče. Jako malá jsem to ale nechápala. A určitě jsem nebyla jediné dítě, které bylo zmatené a smutné.
 Podobným případem je věta: „Když já jsem byla v tvém věku…!“. Ano. To jsme také slyšeli mockrát. Jako dítě jsem pak měla dojem, že pro rodiče nejsem dost dobrá.
 Takových vět je spousta, ale všechny působí podobně – dítě má pocit, že je nechtěné, neschopné, ne dost dobré, méněcenné… A to jsou pocity, které by nikdy nemělo pocítit. Od rodičů by mělo mít vždy podporu. Nemusí být oceňováno za dělání běžných věcí. Ale když z deseti příkladů vypočítá jeden špatně, mělo by místo: „Máš tam jednu chybu!“ slyšet: „Máš jich sedm dobře!“. Z lidské přirozenosti si spíše všimneme oné jedné chyby. Ale věci se dají říct jinak.
Malí sourozenci
 Děti reagují velice citlivě. Zvláště v prvních letech školky a školy. Je to nový kolektiv a učí se nejen češtině a matematice, ale také sociálním dovednostem a emoční inteligenci. Je pro ně náročné čelit konfrontaci s vrstevníky, ke které občas dojde a pak doma ještě nedostat podporu.
 Nesmíme zapomínat, že dětství má vliv na další vývoj dítěte. Buďme chápavými a laskavými rodiči

2/5 - (1 vote)