Není to tak dávno, kdy byl fotbal znám jen jako zábava, kdy se sešla parta lidí, aby si zakopali, stříleli do sebe míčem, dali pár gólů, prováděli různé triky. Děti se sešly na zamrzlém rybníce se starými hokejkami a ošoupanými bruslemi, puk možná ani neměly, ale stejně měly o zábavu několik hodin postaráno.
Myslím, že pokud by se někdo třeba z patnáctého století probral v této době, nestačil by se divit, jaké sporty dnes jsou. Honit se na koních a lovit zvěř, to už je dávno pase. Jakým způsobem bych mu ale vysvětlila, že dnes vydělávají sportovci ročně několik stovek miliónů za to, že dělají to, co je baví. Tím určitě nechci zlehčovat či podceňovat práci sportovců, jejich povolání si oni sami vybrali a určitě si všechny své odměny zaslouží, protože na vrchol je cesta trnitá.
Zpět k financím, dnes není povinností, aby většinové příjmy vrcholových sportovců byly tvořeny právě jejich zaměstnáním. Japonský tenista Kei Nishikori uvádí, že mnohem více než tenis, mu vydělávají spolupráce. Jsou po něm pojmenovány třeba špagety, nebo různé nápoje. Tento styl reklamy je velmi přívětivý.
Některým určitě připadá bizarní, že si fotbalista vydělá takovou sumu jen tím, že jde párkrát denně na stadion nebo do posilovny, s dalšími nadšenci něco natrénuje, poté nastoupí do zápasu a v lepším případě pomůže týmu k výhře i svou maličkostí. Tenista vlastně také jen odehrává míček přes síť, hokejista se honí za pukem, žokej jezdí na koni, sprinter běhá, … takhle by se dalo mluvit o každém sportovci. Je třeba si uvědomit, jaké úsilí tomu sportu věnuje právě jedinec, který si za to vydělává na své živobytí a jedinec který každou událost skvostně okomentuje.
Dětství každého vrcholového sportovce vypadalo velmi nudně, jen tréninky, žádné zábavy s alkoholem, protože druhý den dítě čekal důležitý zápas. Sportovci sami říkají, že finance vložené do sportu v dětství se vám při troše talentu vrátí během několika týdnů na vrcholu.